1. Zrození Vinouše
Vincátko aneb paměti jeho kocouří výsosti
První část časosběru mého soužití s kocourem Vincentem. Jak si podmanil mě i vše, co mi patří. Zalíbí-li se vám, nezapomeňte si můj zápisník předplatit, další díly budou pod zámkem; kocour i já musíme z něčeho žít. (Týká se to pouze mých literárních počinů, zbylé příspěvky budou i nadále zdarma.)
Vesnický život umí být malebný. Jen si to představte: klid, líný vánek vlaje listy lípy, co se jako památník minulých časů tyčí v srdci vísky, a v okol zlatavé obilí, tu a tam vyrušeno vlčím mákem; člověk by si lehl do trávy a klimbal.
Někdy však dovede být i krutý. Třeba k nežádoucímu vrhu koťat. Vrhne se na ně a koťata jsou fuč. Tuze smutné, viďte, ne vždy to tak ale musí skončit. Co je pro někoho nežádoucí, může být pro jiného vítané. Stačí, když je ve správnou chvíli na správném místě jedinec se srdcem – kde jinde než – na správném místě. Tak tomu bylo i s mou kamarádkou.
Než se pustíme do zkoumání těchto rozkošných tvorečků, dovolte mi krátkou moralizaci: Kastrujte své mazlíčky, vypouštíte-li je do malebné (vesnické) divočiny a nestojíte-li o jejich znásobení. A když se přeci jen nežádouce znásobí, zkuste se poptat sousedů, jestli by domů nechtěli kousek radosti. Případně sepište inzerát, lidé vám utrhnou ruce a po koťatech se jen zapráší.
Má kamarádka L., úžasná to osůbka, leč komplikovaná jako mlátička, zmerčila jednoho jarního dne kočičí dámičku s černou sametovou srstí. Promenádovala se jim po zahrádce a měla něco za lubem. Co to bylo, muselo okamžitě vyšetřit několik kocourů – jedním z nich byl i kocour prarodičů kamarádky L. Kroužili kolem dámičky a ona si to náramně užívala. Víc jak pohlazení mou úžasnou a komplikovanou kamarádkou, jíž si za tu krátkou chvíli stačila podmanit.
A tak si toho jednoho jarního dne obstarala nejen potomstvo, ale i dočasný příbytek. Věřím, že ubytovat se u otce (či jednoho z otců) byl kalkulovaný tah. Péče o prťata není zdarma a výživné je nutné.
Kamarádka – osoba se srdcem na správném místě – musela jednat: potomstvo totiž nebylo žádoucí a sama se dokázala ujmout pouze jednoho tvorečka. Obvolala a obepsala své kamarády a kamarády kamarádů. Byl jsem jedním z oněch šťastlivců a přirozeně jsem kývl. Pročež jsem se stal kocouřím otcem, když se v úvodu máje koťátka narodila. Všechna s černým kožíškem a nepatrným tygrováním, až na jednu dámičku samí panáčci.
První dny se tyto novorozené chlupaté hroudičky se slepenýma očíčkama tiskly k mamince a s vypětím všech sil sály mléko. Když zrovna nesály, výskaly, protože sát chtěly. V pelíšku jako by se zastavil čas a vzduch protkala něha. I despota by se nad tím výjevem rozpustil.
Jakmile nabrala trochu síly, rozprchla se po domě, šmejdila a objevovala. Nemotorně si zakopávala o nožičky, hlavička proporčně dominující nad tělem jim kolébala ze strany na stranu. Jediné, co na těchto pobíhajících černých šmouhách šlo spatřit, byla jejich veliká, zvědavá očka.
Postupně se osamostatnila a našla si svá oblíbená místa, kde se oddávala náročné a veledůležité kočíčí aktivitě – pochrupování. Jakožto kávový závislák jsem si nemohl zvolit jiného panáčka, nežli toho chrupkajícího se svou sestřičkou v sušící se kávové sedlině, kterou do krabice vyklepávali prarodiče kamarádky.
A tak jsme se spolu s mým milým stali neplánovaně na jaře 2024 kocouřími tatíky.
~ Jindřich Pěnkava
Karel Čapek who